Reklama
 
Blog | Jiří Karásek

ČEKÁNÍ NA FARÁŘE

Na internetu se seznámíte s různými lidmi. Někteří jsou vám sympatičtí napoprvé, k jiným si hledáte cestu složitěji a pak jsou i takoví, které jste snad ani potkat nechtěli. S těmi prvními je radost si psát, a to ani nemusíte mít úplně shodný pohled na svět.

Já takhle potkal faráře. Člověka, který se i přes svůj kněžský stav vyjadřuje velmi civilně a otevřeně. Člověka velmi současného, který sociální sítě ovládá jako teenager a internet používá i při své práci. V neposlední řadě mi byl na první pohled sympatický i svým z plnovousu zářícím širokým úsměvem. Prostě člověk, kterého chcete poznat osobně, jenže žije bohužel tak daleko od vás, že by to logisticky bylo dost obtížné.

Využil jsem proto svého pobytu v lázních zhruba jen sto kilometrů od jeho působiště a vydal se za ním. Svoji návštěvu jsem předem neavizoval, protože jsem stejně neměl jindy čas, a tak jsem to pojal jako výlet, na kterém se možná setkám s Otcem Jenem. Dopadlo to přesně tak, jak se dalo předpokládat. Naše cesty se nesetkaly. Povinnosti duchovního pastýře jsou v neděli zřejmě náročnější, než jsem si myslel.

Nicméně jsem čekal a věřil, čekal a díval se kolem sebe. A jako milovník starých časů jsem přemýšlel a představoval si, jak to zde, v Sudetech nejsudetovatějších, na Šumavě, mohlo vypadat … no, řekněme tak před sto lety.

Vidím kolem sebe pěkné výstavné domy nepochybně bohatých měšťanů, ale i chaloupky těch méně movitých. Náměstí vévodí na kopci kostel. Zvenčí strohá kamenná stavba, ale vevnitř vybavený bohatě zdobeným oltářem a mnoha obrazy.

Před těmi sto léty tady ale žili poněkud jiní lidé než dnes. Mluvili německy a určitě byli srostlí se zdejší drsnou přírodou víc, než ti současní. Mimochodem: Je únor a zde, na Šumavě, není po sněhu ani stopy. I ta příroda je nějaká zmatená.

Sedím na lavičce uprostřed náměstí, z výšky svého podstavce na mě hledí svatý Jan Nepomucký a asi se taky diví, co se s jeho městem za ty roky stalo. Domy sice stojí, mnohé jsou pěkně opravené, ale na okraji města, těsně pod náměstím postavili minulí vládcové nevzhledné paneláky, jejichž vykřičené barvy nemohou zakrýt jejich původní účel vojenských ubytoven.

Skupinka dětí nahlíží do prázdné kašny pode mnou a nějaký hošík říká: „Není tam voda“, a holčička mu odpovídá: „Ale je tam bordel“ (pardon, ale je to doslovný přepis). Starší paní, která je doprovází na to: „Však oni to zase uklidí, až ji budou napouštět“. To ano, říkám si v duchu, ale bordel, který zdevastoval tento kraj, už bohužel uklidit nelze.

Na základě kolektivní viny byly ze Sudet vyhnány z domovů přes dva miliony obyvatel. Samozřejmě, v roce 1938, po Mnichovské dohodě, většinově nadšeně vítali okupační jednotky. Přiznejme však objektivně, že byli vesměs zmanipulovaní nacistickou propagandou.

Vždyť se na to podívejme dnes. Třicet procent lidí lehce naskočí na blábol „Bude líp“ člověku s bohatstvím, o kterém se většině z nich ani nezdálo, přičemž je ale obecně prokazatelné, že tak dobře, jak se máme nyní, jsme se ještě neměli.

A vůbec nejsmutnější je, že kruté poválečné vyhánění „zločinných“ sudetských Němců prováděli hlavně ti, kteří se z prospěchářství později dali ke komunistům a fanaticky tleskali Gottwaldovi při vyvražďování české a slovenské elity.

Jaký je tu rozdíl mezi těmito a těmi, co vítali s nataženou pravicí Wehrmacht? Žádný! Vlastně nějaký přece. Ti druzí byli Češi a likvidovali Čechy. A co se jim stalo? Vyhnal je někdo? Potrestali jsme je? Nikoliv, právě naopak! Ještě si od nich necháváme diktovat, jak to tu má dnes vypadat.

Aby bylo jasno, nehájím zde nacistická zvěrstva. Konkrétní viníci měli být co nejpřísněji potrestáni, kolaboranti a jiní přisluhovači navždy zbaveni možnosti politicky se angažovat. Ale nechat umírat třeba děti na pochodech smrti, zbavit se pracovního potenciálu milionů lidí a z třetiny území státu udělat vojenský prostor, tedy mrtvou zem, byl zločin hodný neméně přísných trestů. Devastaci pak dokončili noví osadníci, kteří beztak přišli jen drancovat ve zlatokopecké touze po rychlém pohádkovém zbohatnutí.

A tak sedím uprostřed zimně smutného náměstí v Horní Plané, ze které vyhnali původní obyvatele. Rodinné, podnikatelské, sousedské, ale i duchovní vazby byly zpřetrhány a už je nikdy nikdo nenaváže. Dnes se holedbáme například historií „našeho“ sklářství, lázeňství, ale uvědomujeme si vůbec, že to není naše historie? To vše v Sudetech založili a provozovali Němci a my jsme je i s tou tradicí vyhnali.

Čtyřicet roků se komunisti snažili vymazat tento kraj z naší paměti a zdevastovat vše, co zde lidé vytvořili. Z velké části se jim to podařilo. Obehnali to tu ostnatým drátem a elektrickým plotem, aby z komunistického „blahobytu“ nemohl nikdo uprchnout a nenávistnou ideologií nás masírují dodnes.

Místo původních obyvatel, po staletí spjatých s touto krajinou, přivedli zlatokopy a slíbili jim, že tady jim bude líp. Možná je, nevím, ale okolní domy, kostel a staré náhrobní kameny zazděné do jeho zdí, říkají jasně, že paměť se úplně vymazat nedá. Kde člověk jednou zanechá svou stopu, vždy se najde někdo, kdo ji může objevit, oprášit a vyvolat vzpomínky.

Chtělo by se říct: Bohem zapomenutý kraj, ale nikoliv, je to jinak. Bůh nezapomíná, to člověk zapomněl na Boha. Bez pokory k Bohu není pokory mezi lidmi. A proto jsou u nás tato místa. Krásná, ale smutná místa.

A pan farář pořád nikde!

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama