Reklama
 
Blog | Jiří Karásek

OD STOPY V TRÁVNÍKU PO STOPU UHLÍKOVOU

NEŠLAPEJTE PO TRÁVNÍKU, CHRAŇTE PŘÍRODU.

Tak nějak vypadala představa o ochraně přírody za mého dětství. Tyto cedule byly rozmístěné ve všech parcích a u všech větších travnatých ploch ve městě. To vše rámováno barevnými „čmoudíky“ železáren v Třinci a ve Vítkovicích nebo po pekelné síře páchnoucími dýmovými clonami Ostravsko-karvinských koksáren.

Bylo to absurdní, ale byl to alespoň zárodek jakéhosi uvědomování si nutnosti chovat se k přírodě ohleduplněji v době, kdy kouřící komíny na obzoru byly ukázkou prosperity země, obrázek to zděděný z dob počátků vědecko-technické revoluce, tedy skoro 200 let starý. Dnes už jsme mnohem dál. Nemluvíme o šlapání po trávě, ale mnohem sofistikovaněji o uhlíkové stopě.

Mezitím jsme ovšem stačili zničit přirozené biotopy zvěři, ptákům i hmyzu tak, že jejich úbytek je v přírodě zjevný na první pohled. Pořádáme klimatické konference, na kterých se nic nedohodne, direktivně snižujeme v EU emisní limity skleníkových plynů, zatímco jiní a mnohem větší znečišťovatelé na nás vystrkují prostředníček: Make America great again.

Celosvětové spory o možném, a dle mého nezpochybnitelném negativním vlivu člověka na klima, rozvířila v poslední době šestnáctiletá dívka ze Švédska, která si dovolila nahlas připomínat politikům, že by měli respektovat poznatky moderní vědy a pro záchranu planety z pozice svých funkcí začít něco dělat. Populistům a křiklounům, obzvláště pak těm bílým heterosexuálním, se to nesmírně hodilo do krámu. Místo svých omletých frází o přirozených klimatických cyklech mohli začít urážet mladou dívku, navíc postiženou a tím naprosto odklonit debatu o nejzávažnějších tématech.

Ne, nedělám si iluze o pohnutkách, kterými byli vedeni ti, co za aktivismem Grety Thurnberg stojí. Dost možná toto vrtění psem bylo úplně prvotním záměrem celé akce, jakkoli nejsem příznivcem spikleneckých teorií. Jen se mi v tom všem humbuku jaksi vytratilo to hlavní téma: Člověk neekologický.

Tak tedy jsme se v ochraně přírody posunuli od pošlapaného trávníku, přes třídění odpadů a odlučování zplodin z průmyslových komínů až k ozónové díře a uhlíkové stopě. Občas se něco špitne o mýcení deštných pralesů, regulaci vodních toků nebo velkoplošném neekologickém zemědělství, používajícím miliony tun chemických hnojiv. Bohužel jen špitne, přestože i školák ví, že fotosyntéza rostlin je na Zemi nenahraditelným zdrojem kyslíku a uměle vyrobené chemikálie se v přírodě mohou rozkládat i dlouhá desetiletí, případně vůbec. Mluvit o tom se ovšem nehodí do krámu korporacím.

Mimochodem, korporace…. Ty jsou schopné zabít jakoukoliv dobrou myšlenku. Uhelné elektrárny jsou neekologické a uhlí ubývá? OK, přejdeme na jadernou energii. Výroba oceli je neekologická? OK, začneme používat plasty. Že po „ekologickém“ využití jaderné energie zůstává prakticky nezničitelný radioaktivní odpad? No a co? Energii jsme vyrobili ekologicky. A stejné to je se solárními panely, elektromobily nebo i s těmi plasty. Chemie, chemie, chemie… Ta za sebou nechává nesmazatelnou „ekologickou“ stopu. Kam se hrabe ta uhlíková.

Nejsem naivní a netvrdím, že za všechno to, co jíme, pijeme a dýcháme může jen lidská činnost. Klimatické cykly probíhají na Zemi po miliony let, to je neoddiskutovatelné. Není ale pravda, že vliv člověka na tyto procesy je nulový. A protože jsme obdařeni rozumem, měli bychom tento vliv i rozumně regulovat, jinak… Jinak se stane to, co se stalo mnoha přemnoženým a rovnováze na planetě škodícím živočišným druhům: vyhyneme.

Naše matička Země s námi zatím má trpělivost, ale i ta jednou dojde a ona se jen trochu otřepe, toho otravného, přemnoženého parazita jménem člověk se zbaví a několik dalších milionů let od nás bude mít klid. Možná nás tu pár nechá, aby na ty dlouhé roky, než se zase přemnožíme a začneme znova blbnout, udržela rovnováhu ekosystému.

Mám v tom směru osobní zážitek. Při povodních v roce 1997 jsem stál na hrázi jedné přehrady v Beskydech a voda přetékala přepadem pode mnou. Zřetelně jsem cítil vibrace té ohromné masy kamení a betonu, na které jsem stál, a která zatím odolávala a v tom ohlušujícím řevu živlu jsem cítil tu nekonečnou sílu přírody a zároveň bezmoc malého mravenečka, který proti tomu nemůže vůbec nic dělat. Myslím, že tak nějak podobně se cítí australští hasiči při svém marném boji s požáry nebo lidé utíkající před vodní masou zvanou tsunami. A hádám, že tak nějak bude vypadat i konec našeho podřezávání si větve, na které zatím docela pohodlně sedíme. Jistě, nebude to zítra a asi ani za sto let, ale pokud se nevzpamatujeme, určitě to přijde. Jak zpívá klasik: Čtěte Bibli, tam to všechno je. Konec světa, potopu, či apokalypsu ohněm, předvídali lidé už před více, než dvěma tisíciletími, ale to je v životě planety doba dlouhá asi jako lusknutí prsty.

Říká se, že nic se nemá přehánět. Jasně, kampaň šířená světem s pomocí nezletilého dítěte může být přes čáru. Stejně tak je ale za čarou bagatelizování našeho vlivu a zároveň tichounké drancování přírodních zdrojů pod heslem ekonomického růstu. Žádný strom neroste do nebe, ani ten ekonomický. A až dosáhneme limitu, bude ten pád dolů dost bolet.

Takže si myslím, že místo vrtění psem urážkami dívky, která to jistě myslí dobře, bychom měli důrazně vysvětlit lumpům, kteří nám tady systematicky ubírají kyslík anebo melou nesmysly o modré, nikoli zelené planetě, že ta modrá barva je jen optickým klamem, odrazem světla od molekul atmosféry, která by měla obsahovat kyslík, vytvořený tou zelenou. Jedna bez druhé nemohou být. A ani my ne.

Hlavně bez té zelené se tu zadusíme všichni, bez ohledu na to co si o změnách klimatu myslíme.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama