Před pár dny jsme si připomněli Den válečných veteránů. Rozhodl jsem se, že jim za řeku Styx pošlu dopis. Snad ho Charón dopraví na místo i bez mince za převoz.
Obracím se na Vás, čeští, ale i slovenští hrdinové, abych se Vám pokusil vysvětlit, co se to nyní děje v zemi, za jejíž vznik jste bojovali a mnozí položili životy. Myslím nejen na Vás, hrdinní legionáři z první války, ale i na Vás, kteří jste bránili svobodu v kokpitech britských letadel v té druhé válce, nebo i na vás, hrdinové, kteří jste se zapojili do ilegálního protinacistického odboje v Protektorátu. Použiji Vaše oblíbené oslovení:
Drazí bratři a sestry,
ideály samostatného státu, svobody a demokracie, se kterými vznikalo Československo, jsou v troskách. Ne snad proto, že by Vaše sny ztratily na významu. Právě naopak. Všechno to, oč jste bojovali, stále platí, a dnes možná ještě o něco naléhavěji.
Je to proto, že po osamostatnění se naplno projevila naše malost a lokajství, což tu určitě bylo i za Vašich časů. Mnozí z Vás jste po všech těch válečných, ale i poválečných útrapách, přes veškerá hrdinství, skončili v komunistických lágrech, kde slovo „boj o život“ dostalo hořkou pachuť.
Žádní cizáci, žádní nepřátelé zvenčí, ale vlastní lidé vás, elitu národa, likvidovali, abyste, coby morální vzor pro příští generace byli zapomenuti. Málem se jim to podařilo.
Ubožáci, kteří jsou si vědomi své bezvýznamnosti, toho, že nemají na to, aby se Vám vyrovnali, a kteří pokračovali v nacistických zvěrstvech i v době míru, tady zůstali a postupně stát rozkládají a rozkrádají.
Na konci osmdesátých let se sice na chvíli rozjasnilo, a zdálo se, že Vaše touhy konečně dojdou naplnění. Jenže, nový demokratický stát se s těmito zamindrákovanými, závistivými a nenávistnými individui nedokázal vyrovnat, a ta se v tichosti, pod ukradenými hesly o demokracii a svobodě slova, plíživě vracejí zpět. Arogancí, lžemi a podvody jsme se dostali až tak daleko, že hesla o pravdě a lásce jsou vysmívána, kdo se hlásí k demokracii, je ostouzen hanlivými přízvisky.
Osobně se hluboce stydím za to, že v této chvíli nemohu být hrdý na to, že jsem Čech. Vždyť jak by mohl být člověk hrdý, když kolem sebe vidí tolik nenávisti, přehlížení zlodějen, vysmívání se lidem, kteří se snaží pomáhat potřebným? Proč by člověk měl být hrdý na stát, který nechce stíhat očividné podvody a rozkrádání?
Prostě, nedokázali jsme udržet a rozvinout ideály, ze kterých Vašim přičiněním vznikla samostatná Československá republika a nejsmutnější je, že jsme si to zavinili sami.
My dokonce dodnes trpíme a netrestáme ty, kteří veřejně zpochybňují Vaše hrdinství a zásluhy. My je naopak máme ve vedení státu, vyznamenáváme je a dopřáváme jim sluchu i ve veřejném prostoru.
Ano, zvolili jsme si je sami, a to je na tom to nejhorší. Je tady totiž stále dostatek jedinců, kteří nejsou ochotni vzít za své životy vlastní zodpovědnost jako Vy a raději zvolí „spasitele“, který bude rozhodovat za ně. Dosáhnou tak akorát jen toho, že, jako už mnohokrát v minulosti, budou odsud elity prchat a v české kotlině zase zůstanou jen ti slouhové a lokajové. A pokud někdo vybočí z ponurého podprůměru, bude zostuzen a zadupán do země.
Ani nevím, proč jsem měl potřebu Vám to všechno sdělovat. Asi proto, že pokud to tam odněkud zpoza řeky Styx vidíte a nerozumíte tomu, jsem Vám to chtěl objasnit. Nejspíš ale taky proto, abych se Vám za to všechno omluvil. Je to smutné, ale nezvládáme dotáhnout Vaše ideály do konce.
To ale neznamená, že přestaneme bojovat. Buranství nesmí zvítězit! Stále je naděje, že přijde doba, kdy budeme moci ve světě s hrdostí říct: „Já jsem Čech“ a lidi se nebudou opovržlivě ušklíbat.
