Reklama
 
Blog | Jiří Karásek

PRAVDA A LEŽ

Velmi rád a bedlivě sleduji v zatím nezávislé České televizi diskusní pořad Fokus Václava Moravce. Vyniká velmi kvalitním výběrem hostů a témat.

Nazval bych ho pořadem pro náročného diváka, protože je u něho třeba udržet pozornost po celé dvě hodiny, což asi každý nedokáže. V opačném případě hrozí, že člověku uniknou velmi moudré myšlenky respondentů, nebo úplně ztratí kontext.

Včerejší Fokus měl, jak už jsme u Moravce zvyklí, vysokou profesionální úroveň. Věnoval se problematice občanské neposlušnosti. V tomto kontextu se samozřejmě nelze vyhnout i jiným tématům, třeba šíření dezinformací nebo řízení státu v době krize.

Zažil jsem včera několik překvapení. A to jak těch příjemných, tak i jedno velké rozčarování. O tom ale až za chvíli.

Nepřestanu obdivovat hloubku znalostí politického geografa pana doktora Michaela Romancova a hlavně jeho schopnost podat složité problémy jednoduchou a hlavně srozumitelnou formou.

Ústavní právník, pan profesor Jan Kysela, byl ve svých vyjádřeních, jak jsme u něho zvyklí, precizní, ale velmi zdrženlivý, čemuž se nelze příliš divit, jelikož je, jak sám včera řekl, součástí establishmentu a nemůže si dovolit nechat se vláčet třeba bulvárem pro svoje osobní názory.

Velmi příjemně jsem byl překvapen paní spisovatelkou a překladatelkou Radkou Denemarkovou, která se nebála pojmenovávat problémy našeho politického chlívečku, ale i třeba čínského chléva, jmenovitě a bez obezliček.

Kdo mě ale překvapil dost nepříjemně, byla herečka Barbora Hrzánová. Její výkon na divadle v Hrdém Budžesovi je excelentní. Tady se ovšem zařadila mezi šiřitele dezinformací, což je zvlášť v současné době velmi výbušné téma. Je škoda, že tato problematika přišla na program až na konci pořadu, kdy už zjevně nebyl čas ji více rozvést.

Upřímně se přiznám, že jsem alergický na otázku „A kdo je ten, co rozhoduje o tom, co je pravda a co ne?“. Toto beranidlo dezinformátorů je velmi rozšířené a oblíbené. Že ho ale použije i tak mediálně známý člověk, jako je paní Hrzánová, je pro mě zklamáním. A přitom odpověď je poměrně jednoduchá: „Pravda je shoda skutečnosti s poznáním“, jak napsal kdysi Tomáš Akvinský.

Pravda tedy odráží poznanou skutečnost, takže buď je, nebo není. Nic mezi tím. Na stanovení pravdivosti není třeba žádného arbitra. Jistě, na skutečnost lze pohlížet z mnoha úhlů, a pak se dostaneme k tvrzení, že „každý máme svou pravdu“. To ovšem může platit, jen když se naše pohledy příliš nevzdalují.

Příklad? Když budu tvrdit, že auto, které se mě před chvílí snažilo sejmout na přechodu, bylo zelené, mám pravdu, bylo. Když bude někdo tvrdit, že bylo tmavě zelené, ano, také má pravdu, protože mezi naším poznáním a skutečností není tak velký rozpor. Když ale bude někdo tvrdit, že bylo bílé, tak nemá pravdu, lže nebo je barvoslepý a doposud to tajil.

Takový spor je samozřejmě malicherný. Pokud ale někdo rozsévá lži, které třeba ohrožují zdraví jiných lidí, pak už nastupuje potřeba nějaké autority, která uvede věci na pravou míru.

Tedy, není nutno dokazovat pravdu, ale je třeba vyvracet lži. To je ve fungující společnosti úlohou státu, v extrémních situacích pak soudů. Náš stát je ovšem činností úředně uznaného lháře ve střetu zájmů ve funkci premiéra a zapšklého, nerudného a mstivého starce, toho času ve funkci prezidenta, do které se rovněž prolhal, totálně paralyzovaný.

V tom okamžiku musí nastoupit nezávislá média, která sice lži postihovat nemohou, ale mohou na ně poukazovat a odhalovat je. Diskuse, která se poté rozvine je u nás plná dojmů, nikoli argumentů. Zaměňování dojmů za názory je dalším velmi rozšířeným sportem šiřitelů fake news, stejně jako zaštiťování se svobodou slova při šíření lží. Nezávislá média proto leží dezinformátorům hluboko v žaludku a snaží se je paralyzovat, jak můžeme vidět například na činnosti nových členů Rady ČT, Lipovské, Veselého a Matochy.

Tady je demokracie zranitelnější, než autoritářské režimy, kde demagogie a dogmata jsou nedotknutelná. Jakékoliv poukazování na to, že císař je nahý se léčí gumoléčbou, skotskými střiky na otevřeném prostranství, případně separací ve 2+1… pardon, ve 2×1 m komfortním bejváku se zamřížovanými okénky. Pokud ani to nezabere, tanky se udělá z rebelů krvavá kaše, jako v roce 1989 v Pekingu na náměstí Nebeského klidu. A je od nich nebeský klid!

Svoboda projevu, jako největší výdobytek svobody člověka, tak neinformované lidi paradoxně mate a uvádí do nejistoty. A to je voda na desinformační turbíny (mlýny jsou v tomto případě málo výkonné). Podle zásady „Nemusíte věřit nám, stačí, když nebudete věřit nikomu a ničemu“, způsobují v hlavách lidí zmatek, ve společnosti chaos a v konečném důsledku rozvrat státu, jak to vidíme v současnosti u nás.

V kooperaci s naprosto neschopnou vládou je to smrtící koktejl.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama