Třetí den léčebného pobytu začal pro mě docela typicky. Místo do tělocvičny, kde mělo probíhat speciální cvičení podle Smíška, jsem zamířil na laserovou terapii. No co, co! Vám se nikdy nestalo, že jste se přehlédli o řádek?! Nakonec se ale vše vysvětlilo a na místo činu jsem se dostavil včas.
Do tělocvičny ovšem potřebujete speciální čip, cvičební úbor, a ještě nějaké další propriety, třeba vlastní osušku, což jsem samozřejmě s sebou neměl. Čip jsem dostal náhradní, místo cvičebního úboru jsem si nechal džíny a mikinu. A osuška? „Na čo je vojakovi osuška“. To, že jsem si už v šatně připadal jak mimoň, se rozumí samo sebou. A to se ještě nezačalo cvičit. Smíškova metoda? Hmm, to se asi nasmějeme!
Při vstupu nafasujete karimatku, podložku pod hlavu a smotek jakýchsi špagátů, který vám nakonec musí cvičitel pomoct rozmotat, abyste se náhodou neoběsili. No, a pak se cvičí. Uvázaný za ruce u ribstolu provádíte nádechy do břicha (to by ještě šlo, mám se do čeho nadechnout), stáhnout půlky (to už je horší) a podsadit pánev (nepochopeno). Co vám budu povídat, Smíšek se nekonal, zato moje sešroubované obratle řvaly bolestí. Naštěstí to přes moje zatnuté zuby nebylo slyšet.
Cvičitelé ale byli zkušení. Asi po pěti minutách mého utrpení přišla sympatická slečna a ptala se, jestli mám bolesti. „To je to na mě tak moc vidět?“ Usmála se: „Je, nechejte toho a pojďte za mnou.“
U vstupního stolku mi vysvětlila, že oni jsou tu od toho, aby mi pomohli, a ne aby mě ještě více zhuntovali: „Tohle cvičení prostě není pro vás. Pan doktor to asi nevyhodnotil správně. Zajděte za ním, ať vám to zruší a změní za něco jiného.“ Tělocvičnu jsem opouštěl rád a s blaženým úsměvem. Prostě smíšek.
Stejně jsem tam byl za exota nejen oblečením.
