Pokud kdy Andrej Babiš litoval, že vstoupil do politiky, pak jsem si jist, že to je právě v této době. Nevídaná situace, která nastala rozšířením čínského viru ve světě, potažmo u nás, plně odhalila jeho manažerské neschopnosti.
Kam vstoupí, tam překáží a na co sáhne, to zkazí, až musí svá rozhodnutí i několikrát korigovat. Všichni kolem něho se ho sice bojí pořád stejně, ale strach je při řešení takovéhoto globálního průšvihu tím nejhorším rádcem.
Virus se šíří víceméně nekontrolovaně dál, přibývají nakažení a mrtví. A Andrej nemá na něho po ruce žádné kompro, kterým by mu pohrozil. Ba ani nadávky a výhrůžky zničením ho nezastaví. Roundup nefunguje a zakleknout na něho nemůže, protože ho nevidí a ještě by se mohl nakazit.
Virus nad ním zkrátka vítězí na všech frontách a to on bytostně nesnáší. Oč lépe by mu dnes asi bylo na nějakém izolovaném ostrově v Karibiku, který by si mohl ze svých kdovíjak získaných peněz lehce pořídit, kde by si mohl v pohodě vegetit a v klidu počkat, až se pandemie přežene.
Tady se v plném světle ukazuje, že kdo chce moc, nemívá obvykle nic. Babiš má sice stále ještě v rukávu svůj-nesvůj Agrofert, ten ale jako většina podniků postupně ztrácí na ceně. Jeho vlastní protiepidemiologická opatření ho dohnala a bolestně ho poškozují. Jeho zaměstnanci dozajista dříve nebo později přijdou na to, že je to on, kdo za jejich bídnou situaci může, přestože je jim neustále předhazován Kalousek.
Místo slunných pláží, míchaných drinků (vlastně ne, on je abstinent, tak třeba místo chlazené Kofoly) a nekonečného blahobytu v náručí své milované a floristy milující ženy, musí denně vysvětlovat svoji neschopnost těm protivným novinářům, stresovat se, který z jeho holdingových zaměstnanců, toho času ve státních službách, udělá botu a úkolovat hlavního zažehlovače průserů Prchala novými marketingovými fígly.
Za dobu, co si namlouvá, že něco řídí, přičemž je zatím stále víc ve vleku událostí, značně zchátral a zestárl. Ne nemám z toho radost, ale ani mi ho není líto. Má co chtěl.
Bohužel pro něj, z této situace není úniku. Není totiž kam utéct. Ostrov si (asi) nekoupil, virus je už všude a nebezpečí, že ho dostihne je velké. Zezadu útočí kostlivci ve skříních, zepředu dychtivé pohledy těch, kteří mu uvěřili předvolební bláboly o tom, že bude líp a ze všech stran totální ofenzíva koronaviru. Proto je teď nejbezpečněji v průhonické sokolovně.
A i přes to všechno se nevzdává nadějí na uchopení stále neomezenější moci. Ať si říká, co chce, poslední pokus, ke kterému použil všehoschopného ministra obrany, svědčí o tom, že je pro tuto zemi vysoce toxický. Pokud by byl ponechán bez kontroly, dnes především ze strany médií, nepochybně bychom skončili ve dvojspřeží s orbánovským Maďarskem, s vozkou Vovkou Putinem na kozlíku. Ono koneckonců není vůbec jisté, že to tak ještě nemůže dopadnout.
Co s tím? Nezbývá, než být ve střehu, pevně přitahovat tomu nevypočitatelnému valachovi uzdu a když se bude snažit kousat a kopat kolem sebe, ty rány vydržet a ve vhodném okamžiku mu vypsat průvodní papíry na porážku. Ten čas nastane u voleb.
Jen nesmíme podlehnout bludu, že se vzpurná herka mávnutím kouzelné řepky, změní v mírumilovného beránka.
