Po, přiznejme si, překvapivém výsledku vyjednávání Petra Fialy s Milošem Zemanem o jmenování budoucí vlády, se v médiích vyrojila spousta spekulací, ale i srovnání pozic budoucího premiéra s tím minulým ve vztahu k Miloši Zemanovi.
Nejvýraznější paralelou je komentátorům porovnání přístupu Andreje Babiše při jmenování Miroslava Pocheho nebo Michala Šmardy a jejich nahrazení Zemanovými koňmi s nejnovějším prosazením Jana Lipavského Petrem Fialou do funkce ministra zahraničí.
Nejčastěji se mluví o nějakém výměnném obchodě. Je to samozřejmě možné, zatím to ale budoucí vláda jedním dechem vehementně popírá. Uvidíme, čas ukáže.
Co tedy mohlo způsobit, že Miloš Zeman, navzdory své mentalitě a zvyklostem odsunul svůj prst z tepu doby? Při znalosti jeho osoby, jako výborného politického stratéga se nabízí úvaha, že zřejmě pochopil, že jít do otevřeného konfliktu s novou vládou by pro něho v této chvíli nebylo úplně komfortní. Proto zatroubil na ústup, řečeno s propagandisty Wehrmachtu „do předem připravených pozic“. Ti ovšem tuto formulaci používali až v okamžiku, kdy Německo začalo válku prohrávat.
Zeman tedy v „předem připravené pozici“ nepochybně čeká na svoji příležitost, kdy si bude moci vychutnat sladkou pomstu za tuto jednu prohranou bitvu.
Vraťme se ale ke srovnání starého a nového premiéra a jejich vztahu k prezidentovi. Zdá se to být velmi jednoduché. Andrej Babiš není politik, jak koneckonců i on sám o sobě říká. Zapomíná ale dodat, že on je pouze kšeftař s rozhledem trhovce z vesnického rynku.
Doplňme také, že není ani dobrým vyjednávačem. Do politiky vstupoval pouze s jedním hlavním záměrem: Nasměrovat veřejné peníze do Agrofertu, aby k tomu nepotřeboval prostředníky a ušetřil tak na úplatcích. Záhy k tomu přibyl ještě jeden cíl, a to zajistit si beztrestnost v řadě svých dotačních, daňových a jiných machinací. To je ovšem pro politická vyjednávání velmi nekomfortní pozice. Je totiž velmi lehce vydíratelný.
Na základě tohoto hendikepu také Zemanovi ustupoval ve věcech jmenování ministrů, ale i při jiných střetech. V neposlední řadě to bylo i proto, že žádný takový ústupek nebyl překážkou jeho dvou hlavních cílů. Prostě tak, jak je to obvyklé v jeho světě: Zvítězit, a když to jinak nejde, ustoupit silnějšímu soupeři bez ztráty kytičky, případně konkurenta zlikvidovat. To je ovšem v politice hůře proveditelné.
Při vyjednávání si z „biznisu“ (jak se sám vyjadřuje) přinesl do politiky pouze dvě polohy: Vítězství, nebo absolutní zmar. Nic mezi tím, žádný kompromis.
Vítězit se mu dařilo do chvíle, kdy měl v zádech silného spojence v osobě prezidenta a za to ho nechal defacto řídit svou vládu. V okamžiku, kdy jako slon v porcelánu rozmetal vztahy se Zemanovým okolím i s ním samotným, nastal onen zmar.
Naproti tomu má Petr Fiala mnohem komfortnější pozici: Není ho čím vydírat. Ve spojení s jeho uměním, jak se nyní ukázalo, stát si tvrdě za svým, je to pro Zemana doposud nepoznaný koktejl. A jelikož i on rozumí jen síle, nezbylo mu, než ustoupit. Na základě jakých Fialových argumentů tak učinil je vcelku lhostejné.
Srovnávat tedy Andreje Babiše s Petrem Fialou je poněkud mimo mísu. Nelze srovnávat svět hokynáře se světem politika.
Babišovi příznivci se prostě budou muset smířit s tím, že skončila éra trhovců s nablýskanými cingrlátky a šidítky a nastává éra politiků, jakkoliv ani tento svět není přemrštěně morální. Pokusme se ale věřit tomu, že deklarovaná změna, především v politické kultuře, skutečně nastane.
No, a pak je tu Miloš Zeman, který se nesmíří nikdy s ničím, co znamená jen mikroskopickou překážku v jeho zvrácených plánech, jakkoliv by jeho současným prvotním plánem mělo být jen důstojně dožít svůj život.
To ale u něj nelze předpokládat.
