Současná pozice Andreje Babiše a jeho hnutí ANO připomíná fotbalové mužstvo na konci již zjevně prohraného zápasu. Všichni se tváří, že ještě není nic ztraceno, nicméně vstřelit pět gólů během posledních deseti minut by se rovnalo malému, nebo spíš velkému zázraku.
Rozhodčí možná ještě o pár minut zápas prodlouží, ale ani to určitě stačit nebude. Notabene rozhodčímu, v tomto případě Miloši Zemanovi, trápení mužstva náramně vyhovuje a jak je jeho zvykem, bude se kochat pohledem na lídra škavařicího se ve vlastní šťávě až do úplného rozpadnutí. Může potom totiž postavit vlastní mužstvo, které bude už jen vyhrávat. Tedy spíše nahrávat body jemu samotnému.
Situace je skutečně velmi podobná té, kterou nyní pozorujeme v české fotbalové žumpě. Diváci jsou nuceni dívat se na cinklé zápasy, mužstva jsou na dně, bankrot téměř nevyhnutelný, ale bafuňáři v pozadí si stále mastí kapsy.
Není vůbec jisté, zda si Babišovi kondiční a taktičtí trenéři kolem Marka Prchala nevyhnutelný a nedůstojný konec tohoto mače vůbec uvědomují a připouštějí. Babiš sám ale určitě něco tuší. Jeho chování je stále zmatenější, jeho veřejné výstupy zoufalejší a zoufalejší. Už skoro nemá, na koho by ten debakl svedl. Naposledy si našel viníka v nás, občanech, když nás ve svém Čaulidi peskoval za to, že ho neposloucháme a nedodržujeme jeho spasitelská opatření proti koronaviru.
Ten projev byl vůbec poučný. Babiš nám dal otevřeně nahlédnout do svých metod řízení firmy, tedy státu jako firmy, jak rád říká. „Co je prosím vás toto?“, skoro zařval do kamery a ukázal fotku z pražského trhu na Náplavce, který ve své jasnozřivosti zapomněl zakázat. Ve firmě by všichni sklopili oči a čekali spršku nadávek a sprosťátren. To si tady naštěstí odpustil.
Z fotbalu to známe taky. Před koncem jasně prohraného zápasu, běhají trenéři kolem postranní čáry, řvou na hráče a zoufalým střídáním se snaží zachránit, co se už ani zachránit nedá. Ani Babišovi tento krok, zdá se, nevyšel. Vypadá to, že středně dobrého útočníka vyměnil za velmi špatného obránce, který svoje působení na hřišti při prvním kontaktu s míčem zahájil vlastním gólem.
Stejně tak ale známe situace, kdy hráči chtějí svého trenéra zlikvidovat, protože je třeba neschopný, neumí s nimi komunikovat a je na ně navíc i sprostý. Hrají prostě tak, aby nevyhráli, a pro vedení je jednodušší vyhodit trenéra, než vyměnit mužstvo.
Dobrý trenér musí mít důvěru svých hráčů, a pak „táhnou za jeden provaz“, jak k tomu neustále vyzývá Babiš. Jenže tito hráči už důvěru v trenéra nemají. Babiš může řvát, jak chce, může v Čaulidi kárat koho chce, většině je už naprosto ukradený.
Otázkou je, zda mu ještě skutečně jde o to, aby tento zápas dohrál aspoň se ctí, když už ho nemůže vyhrát, jakkoli slovo „čest“ je pro něho spíš nadávkou. Na pozadí tohoto mače se totiž kdesi v potemnělých kuloárech stadionu zřejmě dějí věci, které v konečném důsledku budou stejně znamenat jeho výhru a porážku nás všech.
Mám na mysli právě ty zákulisní čachry, díky nimž během působení v politice zdvojnásobil svůj miliardový majetek. V současnosti se třeba snaží ukousnout si šest miliard na „výměnu kotlů“ v Agrofertu. Podotkněme, že těch šest miliard pochází i z našich krvavě zaplacených daní.
Ať zvedne ruku, kdo věří tomu, že Faltýnek se jel do Španělska na otočku vykoupat v moři, nebo že v restauraci Rio domlouval s podivnými lidmi a ministrem zdravotnictví strategii boje proti koronaviru.
To všechno, jak vystřižené z mafiánských třicátých let v Americe, jsou jednoznačně důvody, proč Babiš boj s koronavirem prohraje a on sám si toho je už vědom. Má stále ztrhanější rysy a jeho jednání je stále chaotičtější. To zákulisní utkání ale vyhrál už dávno a poraženými budeme my všichni, hráči i diváci.
Jen takovým vedlejším jevem bude vítězství ruské sborné z Pražského hradu, která hraje paralelní zápas o zvýšení svého vlivu u nás, bojujíce o co nejjednodušší možnost získání stamiliardové zakázky na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany.
Toto, dnes již nepokrytě cinklé utkání, už za nás může vyhrát jen vyšší moc.
