Volala mi známá, takto pravidelná konzumentka Blesku, Novy a podobných veřejnonesvéprávných médií: „Jirko, mohl bys sehnat roušky proti tomu koronaviru?“ „Ale tady žádný virus ještě není, Sylvo.“ „No jo, ale co kdyby!“
Další debata se odvíjela směrem, se kterým asi nebyla úplně spokojena, protože, jak jsem pochopil, správná odpověď na její otázku byla: „Jistě, Sylvi, kolik těch roušek chceš? Kamion, dva nebo radši hned celý vagon?“
Ptal jsem se jí, na co by ty roušky měla, protože vím, že i kdyby nějakým řízením osudu musela zůstat doma v karanténě, tak má doma zásoby jídla jak pro regiment a mezi lidi, třeba na nákup, nemusí jít několik týdnů. Snažil jsem se jí vysvětlit, že tento speciální zdravotnický materiál není běžně v prodejní síti nebo na internetu, a jestli ano, dovolil bych si o jeho účinnosti s úspěchem pochybovat. A to nemluvím o ceně vyhnané spekulanty do závratných výšin.
Pokračoval jsem: „Víš, tyto věci se budou distribuovat ze státních zásob mezi obyvatelstvo až v případě opravdu vážného ohrožení a první na řadě budou nejrizikovější skupiny: zdravotníci, domovy důchodců a jiné sociální ústavy. Ostatní občané musejí hlavně dbát na osobní hygienu a nezdržovat se v místech s vyšší koncentrací osob. Tak jdi a kup si nějakou desinfekci na ruce“. (To jsem ještě netušil, že už se nedá sehnat) „Tu pečlivě používej a bude to v klidu. Jo, a jestli budeš muset jet autobusem, zeptej se spolucestujících, jestli náhodou nejedou z Číny, Itálie nebo z Jižní Koreje,“ pokusil jsem se o vtip.
„Aha, tak to jsem nevěděla. A prosím tě, nemám se odstěhovat někam na venkov?“ Při představě, jak vláčí ty desítky kilogramů zásob někam na chatu, jsem si poprskal mobil. Jak jsem jí měl vysvětlit, že koronavirus, ta neviditelná kulatá mrška, ji dostihne kdekoliv? Stačí si koupit rohlík, který předtím v krámě někdo osahal umolousanou rukou, jak kdysi napsali Šimek s Grossmannem.
Nevím, zda jsem ji uklidnil nebo po skončení tohoto telefonátu začala zběsile obvolávat další své známé, každopádně tento její pokus ochránit se před virovým zabijákem, skončil neúspěšně. Napadla mě ale jiná souvislost.
Nákupní horečku, podobnou té dnešní, si pamatuji jako dítě ze srpna 1968. Tehdejší obchody byly vykoupeny během několika hodin. V ulicích ale stály tanky, všude plno po zuby ozbrojených vojáků. Lidé se báli, že bude válka. To dnes nehrozí, tak proč, proboha, tak jančíme? Proč nevěříme vládě, vedené někým, kdo před volbami sliboval, že se o všechno postará, že to jednoduše zařídí? A potom, když přijde „reálná“ hrozba, přestaneme státu pod jeho vedením věřit? Odpověď je jednoduchá a jednoslovná: NEKOMPETENTNOST.
Když slyšíte hlavní hygieničku blekotat a zjistíte, že epidemiologický plán je pro ni téměř cizí slovo nebo vidíte ministra zdravotnictví, jak svolává Ústřední epidemiologickou komisi už! za tři měsíce od vypuknutí epidemie v Číně, tak si i konzument bulváru musí říct, že je něco špatně. Premiér, prezentující boj proti viróze cedulí na dálnici, která odkazuje na jakýsi web, kde máte shánět informace, je už jen shnilou třešní na tomto žluklém dortu.
Pokud by nám vládli skutečně kompetentní odborníci, už dávno by vystoupil ministr zdravotnictví nebo jeho náměstek s přesnou a jasnou informací o tom, jaké jsou zásoby ochranných pomůcek pro obyvatelstvo, jak budou v případě potřeby distribuovány a jak bude zajištěn přísun potravin v případech karantény. Nic takového se nestalo. Místo toho si premiér přiživuje svoje PR fotkami ve fabrice, vyrábějící roušky.
„Vážení občané, obecním rozhlasem a ostatními místními i celostátními komunikačními kanály se denně, a podle potřeby i častěji, budete dovídat aktuální informace o vývoji nákazové situace v okolních státech a opatřeních, která přijímá Česká republika.“ Tak nějak si představuji efektivní využití daní fungujícím státem, který se skutečně stará o svoje občany. (Ajtáci se zklidní. Nemají zdaleka všichni internet a v případě velkého průšvihu se i dnes ještě může vyhlásit nebezpečí třeba i kostelními zvony.) O neexistující komunikační strategii Babišovy vlády si můžete přečíst vynikající článek zde.
V žádném případě nezlehčuji potenciální nebezpečí rozšíření koronaviru u nás. Ale pokud k němu dojde, buďme si jisti, že minimálně z poloviny na tom bude mít vinu nekompetentnost vlády, sestavené především na principu loajality k Vůdci, nikoliv na základě odbornosti. O „razanci“ Babišova řízení státu jako firmy svědčí poslední tisková konference, kde se mj. mluvilo o možném uzavření biatlonového Světového poháru v Novém Městě na Moravě. Nekritizuji, že Babiš váhá s řešením. Co mě ale nadzvedlo je argument, kterým toto váhání zdůvodnil: „Neříkám, že mám nějaký návrh, tyto hromadné akce je však potřeba posoudit. Je to akce, která stojí 60 milionů. Musíme to zvážit.“ Tedy ne, že je třeba chránit obyvatelstvo, ale hlavně nepřijít o 60 milionů. Duševní pochody toho člověka jsou obludné!
Ale zpět k panice. Je zřejmé, že tato nákupní horečka může být mimo jiné způsobena i tím, že současné generace žijí v blahobytu a v pocitu bezpečí. Těch, kteří si ještě pamatují útrapy války nebo poválečnou bídu, je stále méně, a tak sebemenší pocit ohrožení může v lidech vyvolat paniku, zvlášť, když je ještě uměle přiživována některými nezodpovědnými individui. (Vzpomeňme třeba na hordy migrantů v roce 2015, hromadně nás tady znásilňujících bez ohledu na věk a pohlaví.)
Politici jsou tu ale od toho, aby tyto vášně tlumili a ne rozdmýchávali. Jelikož jsou to ale diletanti a z větší části prospěcháři, nejsou schopni vést stát tak, aby se občané cítili bezpečně a nepanikařili.
A teď už mě, prosím, omluvte, budu končit. Jsem sice v klidu, ale přece jen si půjdu nakoupit nějaké ty zásoby, protože… co kdyby.
