Na pískovišti se obvykle mezi dětmi najde jedinec, který sice není schopen z písku nic postavit, ale přesto chce být natolik dominantní, že se kolikrát nezastaví ani před fyzickým násilím. Začíná to ale rozšlapanými pískovými hrady a bábovičkami jiných dětí. Pak by měl nastoupit rodič a přiměřenými metodami spratkovi vysvětlit, co je to slušné chování. Pokud to ovšem on sám ví.
Ostatní děti to obvykle nesou těžce, protože jsou na výsledky svého tvůrčího úsilí hrdé. Některé se rozpláčou, ti odvážnější svůj hrad brání a vznikají potyčky, které zase obvykle rozsoudí rodiče. Podle povahy dítěte v něm pak různě dlouhou dobu ta křivda nebo vztek nad zmařeným dílem zůstává.
Jsou ale i takoví jedinci, kteří na rozšlapané bábovičky na pískovišti ne a ne zapomenout po celý život. Ti pak, pokud k tomu mají příležitost, ztrestají každého, kdo jim jen náznakem připomíná tu potupu z dětství. U dospělých se tomu říká ješitnost, případně pomstychtivost.
Když se takový člověk pak dostane do politiky, je zaděláno na problém. Miloš Zeman je tím pověstný. Jeho rodná ČSSD ho nepodpořila při první kandidatuře na prezidenta a přestože se mu později různými úskoky a podivnými praktikami předvolebního boje podařilo do této funkce dvakrát prolhat, nemilosrdně Sociální Demokracii zadupal do země.
Když už jsme na tom pískovišti, tak rozšlapávat vzdušné a jiné zámky Babišovi je teprve riziko. Ten je typem dítěte, jehož ani rodiče neumravní, protože ani oni nemají ponětí o slušném chování. Firma FAU by mohla vyprávět.
Stejně tak na rozšlapané bábovičky z dob, kdy ještě byla u lizu, nemůže zapomenout současná opozice, která přestože je jasné, že prolhaného populistu v čele nynější vlády jinak než spoluprací nelze porazit, si bude stále tvrdohlavě vyčítat staré křivdy. Děcku rodič v krajním případě naplácá. Co ale se starými chlapy, kteří se chovají jak malé děti?
Tady musí roli spravedlivého rodiče zastat občanská společnost a bušit do politiků, tak dlouho, až se jim rozsvítí v hlavách. A občanská společnost se opravdu začíná probouzet a dá se předpokládat, že se zvýšeným ekonomickým tlakem současné vlády bude nespokojenost stoupat. První vlaštovkou bylo v loňském roce hnutí Milion chvilek pro demokracii, které dokázalo vyburcovat k demonstracím až čtvrt milionu lidí.
Organizátor, mladý člověk jménem Mikuláš Minář, tady supluje roli rodiče, který vysvětluje zpovykaným dětem jak se mají chovat a proč by měly zapomenout na včerejčí křivdu na pískovišti. Mikuláš Minář byl mimo jiné britským časopisem The Times nedávno vyhlášen Vycházející hvězdou roku 2020. Už zase jsme ve fázi, kdy nám Západ připomíná naše výrazné osobnosti, abychom si uvědomili, že situace je opravdu vážná.
Opoziční lídři mají jen dvě možnosti, jak dosáhnout toho, aby populismus dále nerozkládal (a nerozkrádal) společnost. Buď zapomenou na svoje malicherné spory, spojí se, a alespoň tak znesnadní rozpínání Andreje Babiše. Nebo ať jdou od válu a udělají místo mladým politikům, nezatíženým starými animozitami. Zdálo by se, že takoví mladí tady jsou. Říkají si Piráti. Ti ovšem svým dosavadním působením spíše připomínají ty agresory na pískovišti, kteří ostatním po těch bábovičkách šlapou. Takže zase nic.
Proč je takový problém připustit si, že ty rozšlapané hrady byly jen z písku a že je třeba proti vzdušným zámkům začít stavět skutečně bytelnou stavbu na pevných základech tolerance chyb toho druhého a konstruktivní spolupráce? Pokud k tomuto poznání demokratické strany nedospějí a hlavně se podle něho nezačnou chovat, tak se nikdy v životě z toho Zemanovsko-Babišovského svrabu nevyhrabeme.
