Zeman – pro pořádek: ten, co hnípá v Lánech – se omluvil srbskému národu a osobně srbskému prezidentovi za bombardování Jugoslávie v roce 1999. A udělal dobře. Pokud tedy on sám cítí jakousi vinu za to, že pod schválením náletů je i jeho podpis a má s tím nějaký osobní problém, tak proč ne. Až potud je to jeho soukromá věc a naštěstí i řekl, že se omlouvá jako osoba.
Bohužel pak ale použil plurál a zabalil svoji „omluvu“ do balastu frází o tom, že „my“ jsme hledali spojence, aby se akce nekonala, „my“ jsme byli poslední, kdo dal souhlas (jako by na pořadí záleželo) a „my“ jsme byli proti.
Ani slůvkem nezmínil zvěrstva, kterých se Miloševičovy bojůvky dopouštěly na civilním obyvatelstvu Kosova, ani slůvko neztratil o obvinění Miloševiče z válečných zločinů soudem v Haagu. Jistě, Kosovci také nebyli žádní beránci, chovali se stejně barbarsky a spousta jejich zločinů zůstala dodnes nepotrestána. Prostě, válka je vůl!
To ovšem neopravňuje nikoho, a nejméně Zemana, aby se omlouval jménem někoho jiného než sama sebe. Letecké útoky NATO prokazatelně zastavily nejhorší genocidu na evropském území od druhé světové války prováděnou Srby. A Česká republika, jako tenkrát čerstvý člen tohoto exkluzivního spolku, svým souhlasem splnila svoje spojenecké závazky. Navíc v situaci, kdy se NATO jednoznačně postavilo na stranu slabšího. Tak jakápak omluva?!
Zeman tak touto akcí pokračuje ve své politice vytváření chaosu a znevěrohodnění České republiky v očích spojenců. Naskýtá se otázka, proč to dělá. Asi mu to přijde jako pravý projev vlastenectví a hájení národních zájmů. To by bylo v pořádku, kdyby to ovšem nebyly imperiální zájmy Ruska.
Je to ze stejné žumpy jako zpochybňování vrbětického útoku ruskými záškodníky nebo kauza „výroby“ Novičoku v ČR. Faleš, která z toho všeho čpí, je cítit na sto honů. Jenže čekat od Zemana upřímnost je stejné, jako doufat, že seženete první vydání Bible s podpisem autora.
Emoce, které dodnes bombardování Jugoslávie vyvolává, rozdmýchává s chutí sobě vlastní především věrný spojenec Srbů, Rusko. Například tisíckrát omílaný a tisíckrát jednou vyvrácený údajný výrok pana prezidenta Havla o „humanitárním bombardování“, který nikdy neřekl.
Ptáme-li se tedy, komu „omluva“ a atmosféra kolem ní slouží, odpověď je nasnadě. Zeman se totiž bytostně potřebuje jakýmkoliv způsobem znovu vlichotit do Putinovy přízně a uklidnit svého řídícího důstojníka, ať je jím kdokoli.
Akce s vyhoštěním ruských špionů, tvářících se jako diplomaté, šla zřejmě tak trochu mimo něj. Toto se Nejedlému a Mynářovi asi poněkud vymklo zpod kontroly. Hned nato nás taky Rusko zařadilo na seznam nepřátelských zemí, spolu s USA, což je na druhou stranu lichotivé, být v takto exkluzivní společnosti.
Rusové tak jen dali svůj postoj vůči nám oficiálně najevo, když neoficiálně jejich nepřátelství trvá minimálně od útoku na Českou republiku ve Vrběticích. Lze si snadno představit pocity kolaborantů v čele se Zemanem, když se to dověděli.
A ještě jeden aspekt ona „omluva“ nepochybně má. Současné Česko je zmítáno skoro denními kauzami vrcholných představitelů, ať jsou to podivné nákupy zdravotnických potřeb, nepřiznané majetky ministra zdravotnictví nebo obzvlášť nepříjemný výsledek auditu EK ve věci neoprávněných dotací Agrofertu, který prý nepatří Babišovi. To mimochodem hrozí zastavením všech dotací pro Českou republiku, dokud se obludný Babišův střet zájmů nevyřeší.
A tak bylo třeba zavrtět psem. Našemu lžiprezidentovi se dvaadvacet let starý případ bombardování Jugoslávie k tomu náramně hodí. Stejně jako neexistující uprchlíci nebo strašení sudetskými Němci před prezidentskými volbami.
Závěr? Spíše vzkaz Zemanům, Nejedlým, Mynářům a dalším ruským slouhům:
TAHLE ZEMĚ NENÍ VAŠE!
