Přiznávám se bez mučení, že mě k této úvaze přiměly Oči mého oblíbeného komentátora Alexandra Mitrofanova (zde). Hodnotí šance ODS a jejího předsedy, profesora Petra Fialy, salonního slušňáka, v politickém boji proti dryáčnickému marketingu Andreje Babiše.
V podstatě říká, že pokud chce někdo oslovit voliče, musí se tvářit a chovat jako „jeden z nich“. To je věc všeobecně známá. Jelikož ale předseda ODS na svém facebookovém profilu deklaroval, že se jako Babiš chovat nehodlá a přitom chce příští volby vyhrát, vychází mi z toho, že by rád oslovil poněkud jinou skupinu voličů. Jenže kde brát a nekrást?
Rozdíl v přístupu k politickému marketingu je vidět už v tom, že pokud se na síti vyjadřuje za předsedu Fialu jeho tým, je to zřetelně uvedeno, zatímco všichni vědí, že Babišovo „Čau lidi“ píše jeho Prchal, ale je pod tím vždy podepsán Babiš. Jak to víme? Prozradila to sama mluvčí hnutí ANO, když oznámila že si s počítačem příliš netyká.
Pro Babiše předvolební boj nikdy nekončí a z politiky se zkrátka postupně stal cirkus. Boj klaunů proti seriozním umělcům, show proti vážnému umění, fraška proti dramatu, dojmy proti faktům. A šašci zatím vyhrávají na celé čáře, a to nejen u nás. Stačí se podívat na způsob projevu prezidenta USA nebo zítra brexitujícího Nigela Farage. Nakonec i na Ukrajině vyhrál prezidentské volby komik. Volby dnes prostě vyhrává show a nikoliv politický program.
Pokud by to politikům jejich markeťáci poradili plošně, tak bude náš život jedna velká, nikdy nekončící klauniáda a smíchy se tu uplácáme navzájem. V ODS to pochopil například Pavel Novotný. Ten se ale naštěstí nemusí přetvařovat, ten prostě takový je. Když předvedl svoje, brzy již legendární, vystoupení na sněmu ODS, smáli se všichni, ale na jeho styl nepřistoupili a za místopředsedu ho nezvolili. Asi se lekli ztráty serioznosti. A přitom je tento styl velmi efektní, když, jak víme, dokázal nadzvednout i ruskou věrchušku.
A pak máme v politice i smutné klauny. To jsou ti, kteří se navenek tváří vážně, ve skutečnosti jsou ale k smíchu. I ti ovšem v boji se seriozností vyhrávají. Vezměme si třeba takového Miloše Zemana. Ten veřejně lže od sametové revoluce (a asi i před ní, to jsme ho ovšem zase tak moc neznali). Vzpomeňme například na jeho přirovnání České republiky k Ugandě na Letné, které si vycucal z prstu, jak později sám přiznal.
Nebo jeho „úžasné“ bonmoty a vtípky, omílané stále dokola, až to lidem kolem něho leze na nervy. Kdysi prý kdosi řekl, že blbosti se mohou říkat, ale ne s vážnou tváří. Tento smutný klaun kolem sebe vytváří umělou aureolu „moudrosti, která je mimo naše chápání“, a přitom není nic jiného než papoušek cizích myšlenek. Ne, Miloš Zeman není ani moudrý, ani chytrý. Ten je jen a pouze vychytralý. Český jazyk na to má i peprnější výrazy, ale ty ponechme stranou.
Položme si ale otázku, zda chceme, my voliči, cirkus místo politiky? Vypadá to že ano, jinak bychom klauny nevolili. Bohužel se ale ukazuje, že šašci, poté co jsou zvoleni, jsou pak velmi špatnými řediteli toho cirku. Život, a ten politický zvlášť, ale není jen klauniáda. Ten je potřeba žít i seriozněji. A když se klaun začne tvářit a chovat vážně, nevíme, jestli se máme smát nebo brečet.
Takže malá nápověda: Smějeme se v cirkuse a pláčeme při funuse. Teď jenom včas rozeznat, kde se právě nacházíme.
