Svoboda rozhodování u voleb je nejvýraznějším projevem demokracie, a proto jsem od prvních demokratických voleb nevynechal ani jednu možnost ovlivnit takto svůj život. Že jsem pak někdy své volby litoval, je jiná věc. Každopádně jsem si toto právo nikdy nenechal ujít a nejinak tomu bude i letos.
Upřímně si myslím, že kdo nechodí k volbám, nemá pak právo nadávat „na poměry“. Logická otázka na takového pivního remcala je: „Byl jsi volit? Ne? Tak mlč!“.
Říká se, že u obecních, senátních a prezidentských voleb se volič rozhoduje více podle osobností, než podle stranických preferencí. Asi to tak úplně neplatí, určitě jsou tací, kteří volí tu „svou“ stranu, bez ohledu na to, zda za ni kandiduje King Kong nebo třeba Šmudla.
Osobně to mám tak nějak napůl. Jsou strany, které můj hlas nedostanou ze zásady. To jsou ty rudé a hnědé, případně jejich kombinace. Z ostatních kandidátů si pak ale vybírám podle osobních preferencí bez ohledu na stranickou příslušnost.
Závidím těm, kdo mají jasno, tak říkajíc, na první dobrou, protože, když jsem se včera probíral kandidátkou do senátních voleb v našem obvodu, propadl jsem lehké depresi. Pokusím se nikoho nejmenovat, abych čtenáři nenapovídal.
Na kandidátce figurují jména deseti lidí. (U slova „osobnost“ mi u některých nějak nefunguje klávesnice.) Z nich dva jsou pohrobky nebo stále hrdými vyznavači časů minulých. Jeden dokonce, kamuflovaný za nejmenované vládnoucí hnutí, je přímým potomkem toho největšího bývalého komunistického papaláše v kraji. Tady je bohužel třeba soudit podle předků, jakkoliv za ně člověk nemůže, neboť je vysoce pravděpodobné, že právě v této genetické linii se rudé geny předávají a ty prostě nevymočíš.
Dále si mohu vybrat třeba člověka dlouhodobě spjatého s magistrátem, zmítaným různými neprůhlednými kauzami. Kandiduje rovněž jedna loutka kmotra devadesátkových privatizací, člověk, který by měl sedět někde úplně jinde, než v Senátu.
Přesuňme se na stranickou půdu. Hnědí a nahnědlí postavili také po jednom kandidátovi, a ti u mě nemají šanci z principu. To už máme šest nevolitelných. A ti ostatní?
Dva starostové obcí, jeden kandidující za jakési ad hoc uskupení a druhý za hnutí, které je v rámci parlamentu poněkud nespolehlivým partnerem. No, a zůstává nám jeden vysokoškolský učitel, kandidující za další účelově vytvořené hnutí, jehož priority se mi zatím nepodařilo nikde vyčíst.
Nakonec jsem si nechal současného senátora. Kandiduje za stranu, kterou obvykle nevolím, zato ho znám osobně, protože jsme středoškolská léta strávili ve stejném vzdělávacím zařízení a i s jeho širší rodinou mě pojí poměrně přátelské vztahy. Jenže! Myslím si, že Senát, stejně jako celá naše politika, potřebuje nové tváře, takže si nejsem jist, zda svoji minulou volbu zopakuji.
Zdálo by se, že mezi čtyřmi kandidáty by si člověk už mohl vybrat. Bude to ale i tak těžké. Těch pár týdnů, které zbývají do voleb, bude třeba ty čtyři mušketýry sledovat a uvidíme.
Došel jsem ještě ke dvěma zjištěním. Jednak mě mrzí, že se v našem obvodu nenašla žádná odvážná žena, která by chtěla kandidovat. A pak, když jsem pročítal seznam všech kandidátů a viděl jsem to hrůzostrašné panoptikum, usoudil jsem, že na tom zas až tak špatně s tou možností volby nejsem.
Na druhou stranu, jsou ale i kandidáti, kteří by ode mě dostali hlas okamžitě a bez rozmýšlení. A dovolím si přece jen zmínit jedno jméno. Pan plukovník Eduard Stehlík bohužel kandiduje úplně jinde.
Zjistil jsem ale také, že do Senátu by se nejraději protlačili tací, co mají plnou hubu jeho zbytečnosti. Naštěstí jim jejich voliči věří, že ta instituce není k ničemu a k senátním volbám nechodí. A to je dobře!
Zaplať Bůh za senát a jeho současné složení! Kéž by to tak bylo i do budoucna.
