Nosím to téma v hlavě už pár dnů, ale znáte to, vždy se najde něco důležitějšího. Až včera! Přečetl jsem si zpověď svého oblíbeného novináře a spisovatele Jaroslava Kmenty a všechno „důležitější“ šlo stranou.
Dominující touhou psychopatů, kteří se dostanou k moci (a že jich na světě je!), je touha řídit cizí životy. A to jakýmikoliv prostředky. Žene je k tomu tu hamižnost, tu pomstychtivost, narcismus, či vím já, co ještě.
Za konkrétními případy netřeba chodit daleko. Klidně můžeme zůstat na tom našem malém, zaprděném českém dvorečku. Poslední akce s centrálně (z)řízenou vakcinací proti čínskému koronaviru je krystalickým příkladem, jak to (ne)funguje.
Už skoro rok paralyzuje život téměř na celém světě dáreček z Číny jménem koronavirus. Nevyhnul se ani nám, přestože před rokem, zhruba touto dobou, jsme byli ujišťováni, že nás se to netýká, a i kdyby, tak jsme perfektně připraveni, jen, že bychom neměli jezdit do Číny. Dnes zdravotnictví nestíhá léčit nemocné, lidé umírají a ti, kteří to přežili, jako třeba výše zmíněný Jaroslav Kmenta, popisují peklo, kterým si museli projít.
K naší smůle tu je ale politik – psychopat, který se prohlásí za jedině schopného tuto situaci zvládnout. Výsledkem je, že nezvládá nic, a aby si lidé mohli pomoct sami šitím ochranných pomůcek, tak jen otevře původně úředně zavřené obchody s galanterií. A vakcinace? Děs a hrůza!
Stav je zhruba takovýto: Stát, řízený psychopatem, objedná v koordinaci s EU potřebné množství vakcíny a začne budovat vakcinační centra. Stát se o vás, lidičky, postará a centrálně zorganizuje vaši imunizaci. K tomu ale potřebuje koordinátora, kterého začíná hledat až v okamžiku, kdy už by bylo třeba očkovat.
Nesežene nikoho, tak to vezme na sebe sám psychopat. Z toho přirozeně vznikne zdržení celé akce a lidé dál umírají. Vakcinační centra vznikají pomalu a není pro ně zajištěn personál. Další zdržení. A tak dále, a tak podobně.
Střízlivá úvaha říká, že zajištěním dostatečného množství vakcíny by role státu měla končit. Když tedy pomineme zdravotnická zařízení přímo řízená státem, typicky fakultní nemocnice. K čemu máme kraje a zastupitelstva, která znají konkrétní situaci nejlépe? Proč musejí čekat a řídit se nějakým centrálním registračním systémem, když každá obec zná počty svých seniorů, o které jde při první vlně vakcinací především?
Naštěstí jsou v zastupitelstvech ještě lidé, kteří neberou své funkce jen jako šanci nahrabat si co největší hromádku a konají dle zdravého rozumu. A tak si třeba v Jihočeském kraji nebo v Brně začali organizovat bezodkladně svoje vakcinační centra bez požehnání psychopata. Ten se jen, jako správný parazit, přijede před takové centrum vyfotit, aby se pochlubil cizím peřím, přičemž ani nepovažuje za nutné přizvat ty, kteří se o jeho vybudování zasloužili.
Jistě, ne všude mohou být ideální podmínky. Ne všude mají k dispozici areály typu Brněnského výstaviště. Tady může na vyžádání nastoupit stát a pomoci. Všude ale mají praktické lékaře, kteří deklarují svoji připravenost vakcinovat.
Samozřejmě, nic není tak jednoduché, jak to vypadá. Vakcína potřebuje specifické podmínky ke skladování, které si každý obvoďák nezajistí. Každý obvoďák má ale telefon, kterým si může objednat potřebné množství vakcíny. A do krajského města má blíže, než do Prahy: „Dobrý den, tady je Dr. XY. Na příští dva dny budu potřebovat tolik a tolik dávek. Kdy mi je dovezete? V deset hodin? Děkuji, přizpůsobím tomu objednávání pacientů.“
Že by to bylo logisticky náročné? Nebylo. Při zapojení dobrovolníků (třeba dobrovolných hasičů, což se děje už dnes) by se to zvládlo mnohem lépe, než čekat na milostivý souhlas psychopata. Takže nikoliv centralizace, ale naprostá decentralizace a ponechání svobodného rozhodnutí zastupitelstev, je cestou, jak současný chaos zastavit.
Kdysi, když všemocná a vševědoucí Strana řídila naše životy, jsme stáli fronty na maso, na toaletní papír, na škodovky. Dnes, centrálně řídící pohrobci těch časů, nutí seniory stát ve frontě na vakcinaci, místo toho, aby zajistili vakcínu, rozvezli ji mezi kompetentní odborníky a více se o nás nestarali. Musíme se registrovat, hlásit svá rodná čísla (Ano, pane multiministře Havlíčku, číslo pojištěnce u zdravotní pojišťovny je rodným číslem), prokousat se několika úrovněmi PIN a stejně nedostaneme termín vakcinace.
Proč bychom to ale dělali jednoduše, když to jde složitě, že ANO?
