Rozhodl jsem se sepsat zamyšlení k dnešnímu svátku a po chvíli jsem si uvědomil, že stejný nápad jsem dostal i vloni, ještě na svém původním blogu: https://blog.fmpatriot.eu/2019/10/28/bud-zdrava-ceska-republiko/. Po přečtení jsem usoudil, že moje názory jsou v tomto směru docela konzistentní, a že ty loňské jsou publikovatelné i dnes. Nicméně, přece nevyhodím, co jsem už zplodil! Takže dnes je to takový duoblog.
Věku sto dvou let se člověk dožívá jen výjimečně a obvykle má už kolem sebe jen cizí lidi, maximálně o několik generací mladší příbuzné. Taky zdravotně a mnohdy ani mentálně už takový jubilant nebývá úplně fit.
Jiné to je se státem. Ten přebírají od předků a rozvíjejí ho mladší generace. Tedy měly by a pokud tak činí, je stát i v tak požehnaném věku stále svěží a v plné síle, jako mladík.
My, česky mluvící obyvatelé území uprostřed Evropy, máme ve zvyku si stále na něco stěžovat, remcat a na všem hledat „mouchy“. Stejné je to i s naším vztahem k České republice. Naše hrdost na výsledek úsilí zakladatelů Československa začíná a končí obvykle u vyhraných hokejových, fotbalových, či tenisových zápasů na gauči u televize a tučného žvance. Mnozí „vlastenci“ ani nevědí, jak má být správně pověšena státní vlajka. Státní svátek už ani jako svátek nevnímáme.
Na druhou stranu, politici, lidé, kteří by měli stát reprezentovat navenek a generovat stále nové a nové důvody k hrdosti, nám ve světě dělají akorát ostudu. Jmenovat netřeba.
Je to smutné, ale takoví ti obdivovatelé východních despocií a vyznavači „slovanské vzájemnosti“, si odmítají přiznat, že za vznikem samostatného Československa stál, kromě úsilí jeho zakladatelů, hlavně západní svět. Rusko se k nám nikdy nechovalo přátelsky a všechny jeho kroky vůči nám jsou a vždy byly vedeny jen imperiálními zájmy.
Jistě, ono ani Německo nemohlo skousnout vznik Československa, tohoto „umělého konstruktu“ vítězných mocností a za nějakých dvacet let nám to dalo patřičně najevo. České země prostě byly, díky své geografické poloze, vždy mezi dvěma mlýnskými kameny západních a východních imperiálních zájmů.
Připomeňme si jen dva fakty. Za prvé, ne Rusko, ale USA podpořily vznik Československa. A za druhé, následné aktivity československých legií v Rusku nám pak ve světě vybojovaly skutečný respekt. Tedy nebýt minimálně těchto dvou skutečností, svět by dnes o nějakých Češích nebo Slovácích ani nevěděl, nikdy by nevzniklo Československo a dnes by asi ani Česká republika neexistovala.
Od chvíle, kdy českoslovenští legionáři zasáhli do dějin Ruska, je jeho postoj k nám, více či méně skrytě nepřátelský. Pokud by o tom někdo pochyboval, tak si jen připomeňme, že pokusy o ovládnutí jiných národů začínají vždy tím, že se ve školách povinně vyučuje jazyk agresora, za Protektorátu němčina, za socialismu ruština.
Chytrákům, kteří se ohánějí tím, že legionáři vlastně byli vojenští zběhové, je třeba neustále připomínat, že to byli také ruští váleční zajatci, a hlavně, byli to vojáci původně bojující za Rakousko-Uherské impérium, které ovšem nevnímali jako svou vlast.
Naši předkové si zaslouží naši hlubokou úctu, že i přes všechny ty Protektoráty, ruské „internacionální pomoci proti kontrarevoluci“ a jiné pokusy zabrat si pro sebe kus československého území, třeba polské nebo maďarské, deset milionů lidí mezi Aší a Jablunkovem, Frýdlantem a Mikulovem, mluví česky.
Těžko říct, jakým mechanismem, či zázrakem si, sice s přestávkami, ale přesto, můžeme už 102 roků užívat komfortu vlastního státu. To, že máme mezi sebou jedince, a nyní dokonce i prezidenta, kteří by nás nejraději viděli v široké náruči „ruského bratra“, je sice smutná skutečnost, ale z hlediska plynoucího času pouhá zapomenutíhodná epizoda dějin.
Masaryk, protože se na založení Československa dlouhodobě připravoval, dokázal velmi umně využít politického vzduchoprázdna po první světové válce, kdy mocnosti byly vysílené válečným konfliktem. Díky tomu dnes můžeme vyjadřovat své myšlenky česky. To by si měli uvědomit především všichni ti konzumenti Aeronetu, Parlamentních Listů nebo Sputniku.
Ať je současná politická situace jakkoliv frustrující, považujme existenci České republiky za malý zázrak a hýčkejme si ji.
Zvláště v dnešní celosvětově složité epidemiologické situaci dostává přání „Buď zdráva Česká republiko“, poněkud silnější náboj, než jindy.