Rozjíždí se nám tady nová tradice: Žena ve vrcholové politické funkci. Začíná to, pravda, zlehýnka, ale důležité je, že to vůbec začalo. Ujasněme si hned na začátku, že ženy do politiky patří. Kdo tvrdí opak, zamrzl svým myšlením někde v polovině předminulého století. Drobný problém je v tom, že se tam ženám asi moc nechce. Může to být tím, že většinou nejsou tak průbojné, jako muži, ale i tím, že jejich životní priority leží v poněkud jiné sféře, než je tomu u mužů.
Co může žena do politiky přinést? Je to především jisté vyvážení mužské ješitnosti, která je často prazákladem mnoha chybných rozhodnutí. I když… při vzpomínce na jednu ministryni obrany… no, nechme to být. Vlastnosti žen – političek jsou velmi rozmanité, jak už to v životě bývá. Máme ve vysoké politice ženy s chováním velmi asertivním, mnohdy až povýšeneckým (zde bych vzpomněl jistou ministryni práce a sociálních věcí), ale i naopak submisivní, jako je třeba jedna ministryně financí, či některé krajské hejtmanky. Světová politika ale zaznamenala i ženy jako tvrdé a nekompromisní vyjednavačky, mezi něž nepochybně patří Angela Merkelová nebo Margaret Tatcherová, které dokázaly točit koly dějin rázněji než někteří muži. Právě proto leží v žaludku mnoha machům, naštěstí většinou naprosto bezvýznamným. Najdeme samozřejmě i spoustu „šedých myšek“, které sice zastávají funkce například v evropských strukturách, ale nic moc dalšího se o jejich práci neví.
Ale vraťme se na český píseček. O víkendu si strana TOP09 nemalým rozdílem hlasů zvolila do svého čela paní Adamovou Pekarovou. Už to, že se tato mladá žena rozhodla kandidovat na předsedkyni strany, která, ač zatím parlamentní, balancuje na hranici 5% voličských hlasů, si zaslouží obdiv. A doslova hrdinstvím je chtít zastávat tuto funkci ve straně, jejíž člen a bývalý předseda je pro mnohé spoluobčany přímo zhmotněním Belzebuba, vládce pekel a viníka všeho špatného, co se v této zemi za posledních třicet let přihodilo. Ještě, že nepřilétla sarančata! Odpůrci by nepochybně objevili zvací dopis, podepsaný Kalouskem.
Ano, chtělo to určitě hodně odvahy, rozmýšlení a hlavně potlačení priorit v osobním životě. Paní prezidentka Slovenské republiky, Čaputová, by asi mohla vyprávět. Ale abychom tuto úvahu genderově vyvážili, zastavme se právě u onoho prvku osobního života.
Před nedávnou dobou oznámil předseda jiné malé, zatím také parlamentní strany, odchod z vysoké politiky. Rozhodl se tak proto, že musí řešit velmi těžkou životní situaci. Pan Marek Výborný zkrátka vyhodnotil, že péče o nezletilé děti bez matky je pro něj důležitější, než vrcholná politika. Je třeba před takovým rozhodnutím hluboce smeknout, stejně jako před rozhodnutím Markéty Pekarové Adamové. A oběma pak držet palce a popřát, aby jednou tento svůj krok vyhodnotili jako správný.
A co popřát jejich stranám? Snad jen, aby i občané dokázali u voleb dělat taková rozhodnutí, za která se jednou nebudou muset stydět.
